1. doba ledová - GÜ NZ

1. doba meziledová - CROMER (GÜ NZ - MINDEL)

2. doba ledová - MINDEL

2. doba meziledová - HOLSTEIN (MINDEL - RISS)

3. doba ledová - RISS

3. doba meziledová - EEM (RISS - WÜ RM)

4. doba ledová - WÜ RM

Opakované zalednění během pleistocénu vyvolalo veliké změny ve složení rostlinstva Evropy. Ústup vegetace na jih byl v Evropě ztížen rovnoběžkově položenými Alpami a Karpaty, které také bránily zpětnému návratu této květeny v meziledových dobách, takže mnoho rodů, které se vyskytovaly v třetihorách v Evropě, vyhynulo. Naproti tomu v Severní Americe dovolil poledníkový směr velkých pohoří poměrně plynulé stěhování květeny, takže ochuzení holocenní vegetace není zdaleka tak výrazné jako v Evropě.

Střední Evropa byla v té době skoro bezlesá. V hornatých krajích a v oblastech pod přímým vlivem ledovce se rozprostírala severská tundra s mechy a lišejníky. Dále od ledovců pak převládala arktickoalpínská květena s vůdčím druhem Dryas octopetala a dále Empetrum nigrum, Betula nana, Vaccinium uliginosum, Salix herbacea, Salix lapponum apod. Na sušších místech byla subarktická step, která zaujímala i Čechy s Moravou a nižší polohy Slovenska. Na místech s příznivějším podnebím vznikla tajga zakrslého vzrůstu, složená hlavně z borovice a břízy.

V interglaciálech pronikaly do střední Evropy od jihu lesní dřeviny, jako jsou duby, lípy, javory, habr, buk, jedle apod., a vytvářely zapojené lesy.

Pleistocenní ledové doby začaly asi před jedním miliónem let. Pozdní glaciál skončil ve střední Evropě kolem roku 8300 před n.l., tj. přibližně před 10 000 roky. V pozdním glaciálu v rozmezí od 11250 roků do 8300 roků před n.l. došlo k několika klimatickým výkyvům, které jsou označované jako starší dryas, interstadiál bölling, střední dryas, interstadiál alleröd a mladší dryas. V těchto obdobích kromě interstadiálů bylo podnebí ve střední Evropě v mnohém podobné subarktickému klimatu (délka vegetační doby, ale jiné poměry světelné) s průměrnými ročními teplotami v nížinách kolem -1 ^oC až 0 ^oC, což však k předchozímu období, poslednímu würmskému stadiálu, představovalo určité oteplení. Vegetace u nás měla ve vyšších polohách charakter kamenité tundry s prvky vegetačního pásu Carex-Elyna, níže pak byla tundrová vegetace s poléhavými keříky (hlavně vrby) s prvky vegetačního pásu Vaccinium uliginosum Loiseleuria a v nejnižších polohách byly otevřené stepní formace sprašové stepi s neuzavřenou vegetací některých halofilních rostlin (Plantago maritima) a druhů z čeledi Chenopodiaceae (merlíkovité) s ojedinělými prvky lesostepního vegetačního pásu Pulsatilla bez borovice, stepního pásu Stipa, hlavně na spraších, a s prvky vegetačního pásu mediteránní horské stepi. Na nejpříznivějších místech se pak v refugiích vyskytovala zakrslá borovice, bříza, kleč, modřín, limba a některé vrby. V böllingském a allerödském interstadiálu došlo k mírnému oteplení s průměrnými ročními teplotami asi + 1 ^oC až +3 ^oC. V těchto interstadiálech nastal jednak větší rozvoj lesostepního pásu Pulsatilla, stepních vegetačních pásů Stipa a mediteránní horské stepi, a z refugií dřevin se začaly šířit hlavně borovice lesní, kleč a bříza, takže vznikaly světlé borobřezové porosty. V následujících dryasových dobách však docházelo k regresi dřevin opětně do refugií a převládaly otevřené formace ve vyšších polohách tundrové, v nižších nezapojené chladné sprašové stepi. Pozdně glaciálním obdobím, nazývaným mladší dryas, končí na našem území pozdní glaciál. V mladším dryasu byla pokryta ještě celá Skandinávie ledovcem. Následuje období postglaciální (holocén), pro něž je charakteristické celkové oteplení, ale s více teplotními i vlhkostními výkyvy.

První postglaciální období se nazývá preboreál.

Preboreál v absolutní časové chronologii zaujímá období od 8300 roků asi do 7700 roků před n. l. Vzhledem k předchozímu mladšímu dryasu nastalo oteplení a mírné zvlhčení s průměrnými teplotami až o 5 ^oC nižšími než dnes. Pro vegetaci, hlavně dřeviny, to však znamenalo podstatnou změnu podmínek ve smyslu jejich zlepšení. Dochází k silnému rozvoji nelesních vegetačních pásů a z refugií se šíří z nížin do vyšších poloh vegetační pás Pulsatilla spolu s borovicí lesní, bříza a prvky vegetačního pásu Larix-Pinus cembra včetně kleče. Ustupují význačné prvky pozdního glaciálu, jako rakytník a vraneček. Vytvářejí se jakési neuzavřené primitivní vegeiační stupně (pseudostupně) od nejvyšších poloh k nižším s prvky vegetačních pásů Carex-Elyna, Vaccinium uliginosum-Loiseleuria, níže s prvky vegetačního pásu Larix-Pinus cembra s klečí a v Karpatech též s modřínem a s limbou. Největší plochu pak zaujímaly březoborové nezapojené porosty promíšené s prvky vegetačního pásu Larix-Pinus cembra a dále s prvky vegetačních pásů Pulsatilla, Stipa a mediteránní horské stepi. V nejnižších polohách se pak vyskytovala na různě velkých plochách stepní vegetace s borovicí na jejích okrajích. V podstatě se vytvořila mozaiková nezapojená březoborová tajga s prvky uvedených vegetačních pásů. Vedle klimatických podmínek se jako diferenciační činitelé vegetace uplatňovala různá geologická podloží ještě v podmínkách nevytvořených půd. V osídlování jednotlivých částí území se uplatňovaly rozdílné faktory, jaké dávaly například substráty písků, spraší nebo fyzikálně navětralých ostatních hornin v podmínkách kontinentálního klimatu. Na konci tohoto období se už objevují, ale zcela ojediněle, líska, dále dub a jilm. Rovněž v některých částech našeho území se vyskytoval už i smrk.

Boreál zaujímá období od 7700 roků do 6000 roků před n.l. Došlo k dalšímu oteplení klimatu, léta jsou suchá a podnebí má kontinentální ráz. Průměrné roční teploty jsou až o 2 ^oC vyšší než dnes. V nížinách na spraších si upevnila svoje postavení step. Dřeviny posunuly hranici svého vertikálního rozšíření do hor. Týkalo se to borovice lesní, kleče a břízy a v Karpatech též modřínu a limby. Do borových lesů se šířila líska jako předvoj lesního vegetačního pásu Quercus-Tilia-Acer. V horách pronikla daleko za svoji dnešní hranici. Vznikly rozsáhlé světlé borové porosty s podrostem lísky. V nižších polohách přecházely v xerotermní lesostepi. Od jihu k nám pronikal stále více vegetační pás Quercus-Tilia-Acer se svými prvky s dubem a jilmem a později s lípou. Rovněž se k nám šířila na vlhké ekotopy olše. Smíšené listnaté porosty však neměly ještě větší rozšíření. Jednotlivé dřeviny ale pronikaly z nižších poloh do lískovoborových porostů, v nichž se začínaly kompetičně uplatňovat. V tomto období začíná být více zastoupen smrk z vegetačního pásu Picea. Smrk se k nám začal šířit ze svých refugií z oblasti Vysokých Tater a z východních předhoří Alp. Objevoval se však jen ve vyšších polohách a pronikal jako klín mezi vegetaci pásů Larix-Pinus cembra a níže položených lískovoborových porostů (líska z vegetačního pásu Quercus-Tilia-Acer, borovice z vegetačního pásu Pulsatilla). Zmlazoval se v těchto porostech a jeho kompetiční působení začínalo ve vertikálním směru jednak pronikáním do nižších poloh vstříc vegetačnímu pásu Quercus-Tilia-Acer, jednak pronikáním do vegetačního pásu Larix-Pinus cembra do vyšších poloh. V boreálu se vytvořila tato vegetační stupňovitost od nižších poloh k vyšším : stepi a lesostepi s borovicí a lískou, lískovoborový vegetační stupeň v nižších polohách s prvky vegetačního pásu Quercus-Tilia-Acer a ve vyšších polohách s ojedinělými prvky vegetačního pásu Picea, výše byl vegetační pás Larix-Pinus cembra, začínající se formovat v klečový vegetační stupeň, a nejvýše se vyskytovaly vegetační pásy Vaccinium uliginosum-Loiseleuria a Carex-Elyna. Asi uprostřed boreálu došlo k odštěpení Velké Británie od pevniny a koncem tohoto období odtávaly zbytky kontinentálního ledovce v severním Švédsku.

Atlantik zaujímá období od 6000 roků do 4000 roků před n.l. Proti suchému boreálu došlo ke značnému zvlhčení klimatu, srážky byly bohatší až o 60-70 % a průměrná roční teplota byla vyšší až o +3 ^oC než dnes. Podnebí mělo oceánický charakter. V tomto období bylo klimatické postglaciální optimum. Horní hranice lesa dosáhla své nejvyšší nadmořské výšky a ležela o 300-400 m výše než dnes. Od nížin až do hor docházelo k hlavnímu rozvoji listnatého smíšeného opadavého lesa. V dřevinné skladbě se vyskytovaly duby, jilmy, lípy a javory z vegetačního pásu Quercus-Tilia-Acer. Tyto smíšené listnaté lesy, jejichž jednotlivé druhy snášejí větší zastínění než borovice a líska, pronikaly kompetičně do světlých porostů borovice a lísky, vzniklých v předchozím období. Borovice spolu s vegetací vegetačních pásů Pulsatilla, Stipa a mediteránní horské stepi vytvářely reliktní ostrovy a enklávy v stupni listnatých lesů na ekotopech, které nemohl tento les osídlit. Kromě toho začínal uvedený listnatý les pronikat na větší plochy lesostepi s lískou a borovicí a na černozemní stepi v nižších polohách hlavně na spraších. Postupně se tyto plochy lesostepi a stepi zmenšovaly ve prospěch listnatého lesa, ale jeho postup v nížinách byl asi kolem roku 4500 před n. l. postupně zastaven osídlením těchto nelesních ploch neolitickým lidem zabývajícím se zemědělstvím. Od této doby se datuje v našich územích soustavné působení člověka na les. Od šířeni stromů vegetačního pásu Quercus-Tilia-Acer nelze od dubu zimního palynologicky oddělit šíření dubu letního z vegetačního pásu Quercus robur-Calluna a dubu pýřitého a popř. ostatních druhů dubů z vegetačního pásu Quercus pubescens. Je pravděpodobné, že na rozhraní lesa vegetačního pásu Quercus-Tilia-Acer s lesostepí a stepí se vyskytovaly už prvky vegetačního pásu Quercus pubescens, jehož vegetace se však mohutněji rozvinula až v dalších obdobích, hlavně v subboreálu, a snad už i v souvislosti se zásahy zemědělského lidu do původní přírodní krajiny. V horských polohách se značně rozšířil vegetační pás Picea rovněž na úkor borových a lískových porostů a vytvořil společnou hranici se smíšeným listnatým lesem v nižších polohách vegetačního pásu Quercus-Tilia-Acer. Na této hranici se stýkal dub zimní se smrkem. V hercynskosudetském parovinném území v období vysokých srážek docházelo k zabahňování, k paludifikaci a tato místa, která nevyhovovala listnatým dřevinám, zaujal v atlantiku z vyšších poloh smrk. Smrk se vyskytoval v tomto období na mnoha lokalitách ve velmi nízkých nadmořských výškách, a to buď v nesmíšených porostech, nebo spolu s dubem letním, který jako jediná listnatá dřevina (kromě olše) v těchto polohách mohl snášet vysoké zamokření půd. Může však růst i na velmi suchých ekotopech. V atlantiku tak dub letní spolu se smrkem na paludifikovaných ekotopech vytvořily jakýsi dubovo-smrkový vegetační stupeň, zárodek později se vyvinuvšího dubovo-jehličnatého stupně. V závěru atlantiku se pak vytvořila tato vegetační stupňovitost : V nižších polohách se vyskytovaly zmenšené plochy stepí a lesostepí přeměňované člověkem na zemědělskou půdu. Výše až do hor se vyskytoval stupeň smíšených doubrav ještě bez habru a ty v horách přecházely ve smrkový vegetační stupeň, nad jehož horní hranici se formoval klečový vegetační stupeň. Horní hranice lesa byla o 300-400 m výše než dnes. V karpatském území se vyskytoval u horní hranice lesa navíc modřín a limba. Modřín však často rostl s klečí i níže na skalnatých a suťových místech, která nemohl osídlit smrk (reliktní výskyty modřínu a kleče). Kleč zaujímala i rašelinné plochy ve stupni lesů. Na styku vegetačního stupně smíšených doubrav se smrkem se vytvořil na paludifikovaných lokalitách smíšený dubovo-smrkový vegetační stupeň edaficky podmíněný s četnými, později reliktními výskyty smrku i v nejnižších polohách. Nad klečovým vegetačním stupněm se rozvíjela vegetace vegetačních pásů Vaccinium uliginosum-Loiseleuria a Carex-Elyna.

Epiatlantik existuje v období 4000 roků až 1250 roků před n.l. V tomto období se často střídala vlhká a suchá období, léta byla v průměru teplejší než v současné době, teplota byla o +1 ^oC až +2 ^oC vyšší než dnes, postupně ubývala vlhkost. Horní hranice lesa začínala ustupovat, ale byla v průměru ještě o 200-300 m výše než dnes. Vegetační stupňovitost se uchovává jako v atlantiku. Borovice a líska byly výrazně na ústupu a ztrácely stále více a více ploch. Ve smíšených doubravách ustupoval jilm a lípa a více se objevoval jasan. V nižších polohách se šířily prvky vegetačního pásu Quercus pubescens, též pod vlivem člověka. V území jeho osídlení vznikala kulturní step, v níž se šířily též starší stepní prvky zachované na reliktech stepí a mnoho adventivních druhů vázaných na plochy polí, louky a ruderální společenstva. Asi uprostřed epiatlantiku došlo k mohutné imigraci vegetačního pásu Fagus-Abies. Vegetační pás Fagus-Abies k nám pronikl od jihozápadu jako klín mezi vegetaci pásu Picea v horských polohách a pásu Quercus-Tilia-Acer v nižších polohách v podmínkách snižující se horní hranice lesa. Buk na naše území však imigroval proti jedli v předstihu, v nižších polohách se vyskytoval ojediněle už v atlantiku a dominantní postavení v horách i v nižších polohách získal rovněž dříve než jedle. Jedle nabyla vyššího zastoupení až ke konci epiatlantiku a hlavně v následujících obdobích subboreálu a subatlantiku spolu s bukem. Následkem imigrace vegetačního pásu Fagus-Abies s bukem a jedlí došlo k silné regresi smíšených doubrav, v kterých se zvětšilo zastoupení habru. Habr se objevil v území karpatském poměrně brzy už v boreálu, ale v území hercynskosudetském až v epiatlantiku. Největšího zastoupení však dosáhl až v subatlantiku, od kdy je možné datovat v nižších polohách vznik habrových doubrav. Imigrací vegetačního pásu Fagus-Abies se vytvořily v našich územích ke konci epiatlantiku v podstatě vegetační stupňovitost tak, jak ji známe dnes. Dubovo-smrkový vegetační stupeň v hercynskosudetském území v polohách, kde se vyskytuje dnešní bukový vegetační stupeň, se přeměnil imigrací jedle snášející zamokření v dubovojehličnatý vegetační stupeň, podmíněný edaficky s hlavními dřevinami dubem letním, jedlí a smrkem, většinou bez buku. Na nejchudších edatopech se pak mohla udržet v tomto vegetačním stupni i reliktní borovice. V epiatlantiku se u nás objevil také tis. Od nížin do hor se vyskytuji vegetační stupně dubový, bukovo-dubový, dubovo-bukový, bukový a dubovojehličnatý, jedlovo-bukový, smrkovo-bukovo-jedlový, smrkový a klečový. Nad klečovým stupněm pak byla vegetace pásů Vaccinium uliginosum-Loiseleuria a Carex-Elyna.

Termín epiatlantik podle LOŽKA není dosud běžný. Zavedl jej K. D. JÄ GR (1969) pro úsek odpovídající Firbasovým dobám VII (mladší atlantik) a částečně i VIII (starší úsek subboreálu), aby vyjádřil období s rychlým výrazným střídáním vlhkých a suchých period. Toto období představuje přelom ve vývoji rostlinstva i celé středoevropské přírody, neboť na jeho počátku ke konci atlantiku se objevuje člověk - zemědělec, který zprvu zakládá své osady v nejúrodnějších lesostepních a stepních oblastech, později však zatlačuje lesy a vytváří odlesněnou obdělávanou oblast. Zavádí nejen obilné kultury s průvodními společenstvy plevelů, ale podporuje nechtěně i nový rozvoj xerotermní vegetace, jež by jinak musela ustoupit šířícímu se lesu. Ve smyslu Jägrova dělení se další období - subboreál zkracuje jen na výrazně suchou periodu asi 500 roků.

Subboreál trvá od roku 1250 do roku 750 před n. l. Klima bylo v průměru o 1 ^oC až 2 ^oC teplejší než dnes, ale bylo suché, spíše subkontinentální. V nížinách na vhodných ekotopech se šířilo rostlinstvo vegetačního pásu Quercus pubescens včetně jeho dřevin často na místech ovlivňovaných zemědělskou činností člověka doby bronzové. Člověk se zmocňoval habrových a bukových doubrav a často pronikl i výše až do podhůří. Ustálila se vegetační stupňovitost, jak je vytvořena dnes, horní hranice lesa byla stále ještě mnohem výše než dnes. Celkové vysušení se projevilo zmenšením ploch rašelinišť a vytvořením hraničních horizontů dřevin.

Subatlantik trvá od roku 750 před n. l. asi do roku 600 našeho letopočtu. Podnebí bylo vcelku vlhčí a poněkud chladnější než dnes. Docházelo však ke kolísaní vlhčích a sušších fází, celkově však bylo podnebí oceáničtější než v současnosti. Zvlhčení klimatu podporovalo mohutný rozvoj vegetačního pásu Fagus-Abies, který pronikl hluboko do nižších poloh. Buk a zejména jedle se objevovaly na nejnižších hranicích svého rozšíření, kde se dnes jedle už nevyskytuje. Mohutný rozvoj smíšených bukovo-jedlových a jedlovo-bukových lesů ve vlhčím klimatu souvisel též s ústupem tehdejšího osídlení člověka do nižších poloh. Horní hranice lesa se snižovala a lze předpokládat, že asi ke konci tohoto období dosáhla dnešní klimatickou hranici lesa. Subatlantikum spadá celkově do doby železné. Na jeho konci dochází ve střední Evropě ke stěhování národů a naše země jsou osídleny Slovany.

Subrecent trvá asi od roku 600 n. l. Nastalo zřetelné vysušení krajiny a zvýšila se poněkud kontinentalita. Zvětšil se rozdíl vlhkosti mezi zalesněnými hornatinami a odlesněnými nížinami. Osídlení zpočátku vycházelo ze starého sídelního území v nižších polohách a na ně navazovalo nové osídlení pronikající až vysoko do hor a popř. až nad horní lesní hranici. Člověk snižoval horní hranici lesa pastvou, vypalováním a vysekáváním dřevin. Docházelo k odvodňování a často k velké devastaci krajiny. Na odlesněné plochy a do prosvětlených lesů se opětně šířily světlomilné dřeviny - dub, borovice, bříza a různé keře, např. jalovec. Uplatňoval se stále větší vliv zemědělství a docházelo ke krátkodobým změnám v celých krajinách včetně lesů, na jejichž ploše byly zakládány v nejmladší době kulturní lesy, převážně monokultury. O vývoji lesů z nejmladšího úseku tohoto období jsme pak informováni už na základě písemných dokladů uložených v archivech (archivní doklady).

Poznatky o vývoji našich lesů ze starších údobí v pozdním glaciálu a v postglaciálu byly zjištěny na základě pylových analýz a na nálezech zbytků rostlin nejčastěji v organogenních půdách, jakými jsou vrchoviště a slatiny. Metoda pylových analýz využívá toho, že pyl většiny dřevin se v rašelině dobře konzervuje. Podle procentického zastoupení pylu jednotlivých dřevin je možné usuzovat na druhovou skladbu dřevin v okolí rašeliniště. Z výsledků rozboru různě starých vrstev rašeliny se pak může sestavit diagram zastoupení dřevin v jednotlivých obdobích holocénu. Metodu pylových analýz je možné považovat za exaktní a objektivní metodu historického výzkumu a bylo by potřeba věnovat jí v budoucnosti větší pozornost. Využívá se též zbytků rostlin a dřev, pupenových šupin a plodů v rašelinách k určení jednotlivých rostlinných druhů. Lze využít též uhlíku z archeologických nalezišť pro určení jednotlivých dřevin i pro datování radiokarbonovou metodou. Metoda pylových analýz se dá použít i ze sprašových zemin, je však náročnější a pracnější než rozbory z rašelin.