Připraveno jako pomůcka pro posluchače LF ČZU v Praze

V současné době je problematika melioračních opatření, zejména postupů chemické meliorace, opět v popředí zájmu lesnické rozhodovací a provozní sféry. Po krátké etapě, kdy se v souvislosti s klesající imisní zátěží uvažovalo o poklesu významu těchto opatření, pomístně se zlepšoval stav lesů a nebyly dostupné dostatečné finanční prostředky, se situace změnila. Poškození lesních porostů je stále výrazné a projevuje se i u dalších dřevin. Změny vyvolané antropogenními vlivy jsou v řadě případů natolik závažné, že přírodní autoregulační procesy je nejsou schopny vyrovnat, nebo je jejich vliv na řadě lokalit velice pomalý a nevýrazný. K dispozici je zřejmě i větší množství finančních prostředků, takže o obnovení melioračních aktivit je aktuální uvažovat.

Pro hodnocení potřeby meliorace půd a obecně potřeby melioračního zásahu v lesním porostu (ekosystému) v podmínkách jakékoli lesní oblasti je nutno posoudit stav porostu, stav podmínek výživy (stav půd, půdní analýzy) a stav vlastní výživy (listové analýzy, eventuálně fyziologická šetření).

1. Hodnocení stavu porostu

Pro posouzení vhodnosti melioračního zásahu je důležité uvážit stav porostu a lokality spolu s cíli, jichž chceme melioračním zásahem dosáhnout. Toto posouzení má obecně zajistit, aby efekt zásahu byl maximální a došlo přitom k minimálním vedlejším dopadům, s nimiž je nutno vždy počítat. Je nutné uvážit vitalitu a stabilitu lesních porostů a jejich předpokládanou dynamiku.

2. Hodnocení podmínek výživy

Pro komplexní posouzení podmínek výživy (stavu lesních půd) lesních porostů je nutno posoudit veškeré půdní charakteristiky, tj. charakteristiky morfologické, pedofyzikální (hydrofyzikální) a pedochemické. Předmětem zájmu tohoto RV jsou pak charakteristiky morfologické a pedochemické, umožňující posoudit míru degradace půdní složky lesního ekosystému a eventuálně nutná nápravná opatření. Pedofyzikální charakteristiky jsou předmětem studia jiných projektů a představují zvláštní problematiku, důležitou právě v oblasti Krušných s výrazně specifickými hydrickými a hydropedologickými poměry.

b) pedochemické charakteristiky, v první řadě půdní reakci. Ty pro změnu charakterizují půdní změny (degradaci, melioraci) z hlediska biogeochemických cyklů autogenního i allogenního původu.

1) Svrchní vrstvy půdy a jejich dynamika hrají základní roli v koloběhu živin a obecně v geobiochemických cyklech elementů, stejně tak jsou významné z hlediska příznivých pedofyzikálních vlastností.

3) Humusová vrstva představuje základní prostředí pro jemné kořání lesních dřevin, které zde získávají naprostou většínu potřebných živin.

5) Svrchní vrstvy půdy se výrazným způsobem podílejí na struktuře půdního těla s výraznou funkcí regulátoru hydrologického cyklu.

1) Pedochemické vlastnosti jsou velice proměnlivé, komplexně provázané a úzce souvisejí se stanovištěm.

5) Ukazatel půdní reakce se projevil jako vhodný pro stanovení stavu půdního sorpčního komplexu.

Stanovit konkrétní limity půdních vlastností je velice obtížné, přesto je možno se o to alespoň pro posouzení míry degradace pokusit. Důsledně je nutno vycházet z lokálních podmínek a regionálních odchylek. Komplexní posouzení všech stanovištních faktorů je bezpodmínečně nutnou podmínkou. Následující kritéria jsou platná obecně, je však je nutno v konkrétním případě posuzovat velice kriticky.

V nejširších mezích lze uvést, že na stanovištích s půdním typem eutrofní kambizemě je odpovídající humusovou formou mull a mulový moder, na oligotrofních moder a na podzolovaných půdách až podzolech pak formy moru. Samostatným problémem zůstanou vždy vodou ovlivněná stanoviště. V konkrétním případě pak je nutno vycházet z poznatků půdní typologie jednotlivých lesních oblastí. Zároveň je však nutno odlišit, kdy je daná humusová forma výsledkem přibližně přirozeného vývoje, nebo i výsledkem degradace v důsledku nevhodných antropických vlivů.

Z pedochemických charakteristik je jako vhodnou možno považovat hodnotu půdní reakce, nasycení sorpčního komplexu bázemi a jednotlivých případech i další vlastnosti (např. poměr Ca/Al v půdním roztoku).

Půdní reakce je velice vhodným ukazatelem stavu půd. V nepodzolových minerálních horizontech by její aktivní forma neměla klesnout pod hodnotu 4,0, v organických horizontech pak pod hodnotu 3,0. V jiných případech je žádoucí meliorační zásah, neboť se jedná o značnou degradaci půdního chemizmu, jen výjimečně pozorovatelnou v přirozených podmínkách.

Odběr a vyhodnocení půdních vzorků je možno rozdělit podle účelu na základní popis půd a na stanovení půdních vlastností pro potřeby hnojení. V prvním případě se jedná o základní určení půdních podmínek. Na plochách, kde je posuzována možnost aplikace hnojení, je důležitým parametrem půdní typ. Odběr vzorků tedy musí respektovat pedogenezi a probíhat podle morfologicky patrných pedogenetických horizontů. Tyto odběry bývají prováděny specialisty, pro něž není problém jednotlivé horizonty vylišit a odebrat z nich vzorky. Pro potřeby odběru se kopou klasické pedologické sondy, provádí se standardní popis a odběr. Při výkopu sondy se půdní profil odkrývá v šířce alespoň 1 – 1,5 m a do hloubky také minimálně 1 m. Pokud lze, má se sonda vykopat až na zvětralou matečnou horninu.

Při popisu půdního profilu se uvádí: popis a charakteristika terénu, půdní typ a mocnost jednotlivých horizontů, barva zeminy, dále se stanovuje zrnitostní složení zeminy jednotlivých horizontů, obsah skeletu, struktura, konzistence, vlhkost, novotvary a humusové formy, hloubka půdy a prokořenění. Typ laboratorních analýz se řídí požadavky na výsledky průzkumu – stanovují se význačné pedochemické (pH, obsah výměnných bází a živin, hydrolytická a výměnná acidita), pedofyzikální (pórovitost, vodní kapacita, objemová hmotnost) a pedobiologické charakteristiky (respirační aktivita, rozklad celulózy, nitrifikace atd.). Jednotlivé analýzy jsou popsány např. v publikacích Zbírala (1995, 1996), či Šarmana (1981). Pro stanovení potřeby hnojení mají výsledky tohoto výzkumu význam jako popis základních stanovištních podmínek a přírodních limitů podmínek výživy. Z tohoto hlediska jsou významné zejména výsledky pedochemických charakteristik: pH, obsah bází, kationtová výměnná kapacita, nasycení sorpčního komplexu bázemi a obsah živin (bioelementů), v první řadě makroelementů (P, K, Ca, Mg) v přístupné formě. Pro posouzení kvality stanoviště pak má značný význam i analýza obsahu humusu (uhlíku), celkového dusíku a poměr C:N.

Pro stanovení potřeby hnojení je kromě základního popisu stavu půd nutná reprezentativní deskripce základních pedochemických charakteristik důležitých z hlediska půdní úrodnosti. Odběr se zaměřuje na svrchní vrstvy půdy, kde se předpokládá nejvyšší koncentrace kořenů dřevin a optimum pro příjem živin.

Při vyrovnaných stanovištních podmínkách by se reprezentativní vzorek měl odebírat z plochy 10 ha. Průměrný vzorek se získá z alespoň 5 dílčích odběrů rovnoměrně rozptýlených po celé ploše. Dílčí vzorky o pokud možno stejném objemu se mohou smísit přímo v terénu, nebo mohou být transportovány a analyzovány samostatně. Při odběru se svrchní vrstva nadložního humusu odstraní a vzorek se odebere např. z hloubky 0 - 30 cm.

Podrobnější jsou např. směrnice v SRN (Kolektiv 1985), kde se odběr reprezentativního vzorku požaduje na ploše 1 ha a počet dílčích odběrů činí 10. Také počet vzorků z jedné sondy je větší (humus, 0-5, 5-10, 10-30, popřípadě 30-60 , resp. 50-70 cm). Při pestrých stanovištních nebo výrazně odlišných porostních podmínkách je nutno jednu sérii vzorků odebrat z každého stanovištního nebo porostního typu. Přitom je nutno dodržet zásady reprezentativnosti místa odběru pro dané stanoviště a vyhnout se zkreslení narušením místa odběru (cesty, pěšiny, kmeny stromů, vývraty). Pro potřeby analýz musejí mít jednotlivé vzorky čerstvou hmotnost kolem 1 kg a musejí být řádně označeny (číslo plochy, číslo vzorku, datum odběru ap.).

V terénu odebrané vzorky je nutno co nejrychleji dopravit v čerstvém stavu do laboratoře, není-li to možné, je nutno je předběžně ošetřit. Vzorky je třeba v dobře větrané místnosti co nejrychleji vysušit do stavu, kdy již v důsledku vodního deficitu nemohou probíhat biologické pochody, výrazně ovlivňující právě přístupnost živin. Vzorky se rozprostřou do tenké vrstvy a nechají až několik dnů schnout. Tyto vzorky pak mohou být skladovány i dlouhou dobu, pokud možno však ne déle než 1 rok. Je samozřejmě nutno zabránit kontaminaci vzorků jiným materiálem (prachem, biologicky atp.). V laboratoři při dalším vysušení (105 ^oC) mohou být v hermetických podmínkách archivovány i dlouhodobě.

Jak bylo již uvedeno, vzorky mohou být analyzovány jednotlivě, nebo ve formě směsných vzorků. Limitující jsou vysoké náklady na pedochemické analýzy, proto je dávána často přednost druhému způsobu. V tom případě je možné a vhodné odebírat více dílčích vzorků k přípravě směsného vzorku k analýze, zejména při použití různého nářadí k odběru zemin - sondýrky různých typů a další zařízení. Ze základních pedologických a pedochemických analýz je pro potřebu hnojení a pro posouzení jeho efektů vhodné stanovit půdní typ a půdní druh (zrnitostní složení či texturu půdy), půdní reakci aktivní i výměnnou (pH), vlastnosti sorpčního komplexu (obsah bází poutaných ve výměnné formě, kationtovou výměnnou kapacitu a nasycení sorpčního komplexu bázemi), obsah humusu (uhlíku) a celkového dusíku či jeho frakcí a konečně i obsah přístupně poutaných bioelementů. Stanovení je třeba provést standardními metodami a v akreditovaných laboratořích, ať již univerzit, výzkumných ústavů, dalších státních institucí i soukromých komerčních laboratoří (VS Opočno, VÚLHM Strnady, Lesprojekt, ČZU Praha, MZLU Brno, ÚKZÚZ aj.).

Obecně platí, že pro determinaci aktuální potřeby hnojení má v lesních porostech popis pedochemických vlastností půd spíše orientační charakter. Pro lesní půdy je totiž obtížné určit optimální parametry půdních charakteristik a tyto pro některé půdní typy, zejména ty extrémnější, ani kvantifikovat nelze. U podzolů a organogenních půd tak chybějí pro posouzení stavu půd jakákoli kritéria, pouze u hlavních prokořeněných horizontů půd je možno k hnojení přistoupit při poklesu hodnoty nasycení sorpčního komplexu pod 20 % a podílu hořčíku pod 5 %. U půdních typů charakteru typických, hnědých a andosolových rankrů, rendzin a pararendzin, kambizemí (hnědých lesních půd), luvizení (illimerizovaných půd), černozemí, hnědozemí, nivních půd a bohatších pseudoglejových a glejových půd také nejsou stanovena optima a hranice deficitu pro půdy lesních porostů - orientačně lze využít kritéria používaná např. Lesprojektem či jsou uváděna ve skriptech Šarmana (1981). V přílohách tohoto RV jsou tato kritéria uvedena rovněž.

Udržování optimálních půdních vlastností je potom ve většině případů v terénních podmínkách nereálné a v každém případě by bylo z ekonomických příčin neefektivní. Větší roli hraje úprava půdních charakteristik pouze v případě výrazně degradovaných půd při vyrovnání význačných půdních extrémů. V tomto případě je pak možno a mnohdy i značně výhodnější využít postupů spojených s vápněním a to v zejména v kombinaci s biologickou meliorací stanoviště. Při výraznější degradaci stanoviště a biogeochemických cyklů je třeba používat opatření s výraznějším dopadem na tyto pochody, vyloučených ovšem na území CHÚ. Vlastní hnojení sensu stricto, tak jak bylo vymezeno výše, je zpravidla pro výraznější a trvalejší změny charakteru stanoviště nedostatečné a příliš jemné opatření.

Stanovení aktuálního stavu výživy je v podmínkách lesních porostů klíčovým opatřením z hlediska hnojení. Přitom se uplatňují především dvě základní diagnostické metody:

b) stanovení stavu výživy na základě listových analýz, ať již samostatně, nebo v komparaci s předpokládaným normálním stavem.

Dusík - barevné změny nejdříve na starších jehlicích a na listech ve spodní části koruny, zbarvení je světle zelené až žluté po celé ploše asimilačních orgánů, později se tyto zbarvují do hnědožluta, před opadem do oranžova až červena (jako na podzim). Změny při prohlubujícím se nedostatku postupují k mladším částem koruny. Již latentní deficit má ze následek zeslabení růstu a menší rozměry asimilačních orgánů (jehlic a listů). Při opožděném začátku rašení se dostavuje současně i předčasné ukončení růstu a opad jehličí i listů.

Fosfor - nedostatek vizuálně obtížně rozeznatelný, typická špinavě tmavozelená až modrozelená barva. Listy matné, kožovité, na spodní straně čepele často červeně až fialově zbarvené. Na okrajích listů někdy žlutohnědé až červenohnědé zbarvení ve tvaru půlměsíce, později od špičky zasychají. Dochází k předčasnému opadu, podobně jako u dusíku se vizuální symptomy projevují nejdříve u starších asimilačních orgánů.

Draslík - růst zpočátku normální, listy a jehlice tmavozelené. Později na starších jehlicích a listech ve spodní části koruny nastupuje lehká chloróza, poté charakteristické nekrózy na listových špičkách, postupně se rozšiřující na celý okraj listu, který se stáčí dolů a lžičkovitě vyboulí. Je pozorována kadeřavost listů. U javoru klenu dochází k vybělení částí listů mezi nervaturou. U jehličnanů nejdříve u starších ročníků zažloutnutí až bledě zelené, případně až měďnatě červené zbarvení. U listnáčů se barví okraje a špičky starších listů hnědě a odumírají, uschlé listy však zůstávají na rostlinách (na rozdíl od deficitu Mg). Výhony nedostatečně dřevnatí a při silnějším nedostatku odumírají. Asimilační orgány jsou zmenšené, rostliny jsou náchylné k plísňovým onemocněním (nebezpečí při skladování sadebního materiálu).

Hořčík - příznaky se objevují rovněž nejdříve u starších jehlic a listů, kde díky poruchám v tvorbě chlorofylu dochází k vytváření bledě zelených až žlutých chlorotických skvrn. Listová nervatura a k ní přilehlé části asimilačních orgánů zůstávají normálně zbarveny, na listech je tak patrné mramorování. Při pokročilejších příznacích se vyskytují odumírající našedlé plošky, postupně se rozšiřují a zasychají. Na rozdíl od nedostatku draslíku se změny šíří z vnitřku plochy listů. U některých dřevin dochází ke svinování okrajů, typické je i jejich hnědé zbarvení. Listy předčasně usychají a opadávají. U jehlic jsou příznaky podobné deficitu K: špičky jehlic jsou žluté a při ztížených stanovištních podmínkách (sucho apod.) dochází k jejich usychání až k usychání celých výhonů. Podobné příznaky může vyvolat nadbytek K či Ca (antagonizmus iontů) nebo nadměrné používání amonného dusíku.

Zinek - listy ztrácejí chlorofyl, až do vybělení, zůstávají úzké ostře ohraničené temně zelené pruhy podél nervů. Mezi nervy se objevují skvrny odumírajících pletiv, nejprve ve starších částech, posléze v celém objemu koruny. Listy nápadně úzké a často se svinují. Výhony zakrslé, zkrácené.

Molybden - na starších listech žluté skvrny a žluté okraje, nervy zůstávají zelené, listy lžícovitého tvaru. Žluté části listů se vyboulují. Nekróza postupuje od kraje jako letokruhy, růst je oslaben, onemocnění lze očekávat na rašelinných substrátech s nedostatkem vápníku.

Železo - nejmladší listy mají chlorotické skvrny - světlezelené, žluté až bílé. Příznaky nejprve na špičkách listů a jehlic. Nervatury obvykle dlouho zelené, až později žloutnou a bělají. V extrémních případech nejmladší listy i s nervaturou zcela bílé. K projevům dochází především v převápněném prostředí se ztíženým příjmem Fe.

Mangan - mladší a někdy i starší listy kropenaté chlorózy po celé ploše, i nejjemnější nervy zelené s úzkým zeleným lemem. V pokročilejším stavu chlorotické skvrny odumírají a zelená část tvoří stromečkovitou kresbu. U smrku často chlorotické jehlice již při rašení. Příznaky časté na nadměrně vyvápněných, zejména slatinných substrátech, dále pak na písčitých podzolových půdách s primárním nedostatkem Mn. Nedostatek se zesiluje nízkým vláhovým zásobením, je zaznamenán antagonizmus s Fe, Mg, Ca.

Síra - listy světlezelené a nervatura světlejší než pletivo, na listech jednotlivé nekrotické skvrny, slabý růst, podobné deficitu N.

Měď - u mladých listů a jehlic zesvětlení okrajů, okraje listů se někdy svinují a zasychají od špičky.Výhony postupně odumírají a od vrcholů postupně opadají listy. V další fázi se na bázi odumírajících výhonů tvoří nové postranní výhony s malými lístky, které záhy zasychají. Na chudých písčitých půdách stejně jako na půdách organických se jehlice u borovice nedostatkem Cu barví do červenohnědých odstínů, u smrku do světle zeleného (na vegetačním vrcholu někdy odumírají). U modřínů se vrcholové výhony sklápějí k zemi. U mnohých jehličnatých i listnatých dřevin se ve spodní části kmínků u děložních lístků vytvářejí četné nové výhony, které špatně vyzrávají a v zimním období mrznou.

Vápník - nedostatek jen v silně kyselých půdách a substrátech. Odumírání vrcholových částí výhonů stejně jako svinování čepelí nejmladších listů. Konce výhonů a listů někdy hákovitě zahnuté, příznaky komplikované, častý souběh s deficitem jiných živin (Mg).

Bo - nedostatek jen při vysoké hodnotě pH, podobně jako u Fe nejprve poškozeny vrcholy výhonů. Listy zůstávají malé a mají mozaikovité světlé skvrny. Barva nejmladších listů světlá směrem od stopky, listy se postupně kroutí a později barví do hněda až do černa. Internodia výhonů výrazně zkrácená a mají nahloučené listy (tvorba tzv. rozet), vegetační vrchol v extrémnějších podmínkách odumírá.

K odběru jsou vhodné pouze dominantní (nadúrovňové a úrovňové) stromy. Na posuzované ploše se vybere nejméně 5 vhodných jedinců. Pro objektivní vyhodnocení je výhodnější odebírat vzorky z více stromů (7 – 10), jejich počet je však limitován kapacitou laboratoře a finanční náročností analýz. To platí především pro starší a dospělé porosty. V kulturách, kde je snadný odběr listů a jehlic přímých sběrem ze země, je možno odebírat vzorky z daleko většího počtu jedinců - to je nutné při analýze vzorků směsných. V takových případech musí počet jedinců, z nichž byly asimilační orgány odebrány, dosáhnout alespoň čísla 30. Jsou-li ve stavu asimilačních orgánů výrazné rozdíly u jedinců v rámci jednoho porostu (silný výskyt jedinců s karenčními jevy), je nutné odebrat jednu sérii vzorků ze stromů se znaky deficitu a jednu ze stromů s normálním olistěním.

Vzorky se odebírají ze svrchní, osluněné části koruny. Nejvhodnější pro odběr je 4. přeslen (smrk a jedle), vrcholový nebo druhý přeslen (borovice), u modřínu se vzorky odebírají z výhonů loňského roku a u listnatých dřevin ze střední části letorostů vrcholových partií. U jehličnanů se pro potřeby posouzení stavu výživy analyzuje první ročník jehlic, pro posouzení zatížení ekosystému oxidy síry i jinými polutanty druhý ročník.

Z každého jedince se odeberou 2 – 3 větve rostoucí v různých směrech rovnoměrně po obvodu. Tyto větve se sváží do svazečku a označí číslem plochy a pořadovým číslem vzorníku. Všechny svazky z jednoho porostu se sváží dohromady a transportují společně k dalšímu zpracování. V jednom porostu se volí minimálně 5 vzorníků. Svazky se skladují v chladném tmavém prostředí, pouze chráněném před deštěm a sněžením. Je nutné zabránit vysychání a opadání jehličí, na druhé straně i jejich zapaření a zplesnivění. Pokud není možné vzorky takto zabezpečit až do jejich odvozu do laboratoře (vždy v dobře prodyšných obalech), je nutné je předběžně zpracovat. Oddělí se jednotlivé ročníky jehličí (letošní a loňské letorosty) a uloží se v prodyšných čistých papírových či plátěných sáčcích. Skladují se na suchých a čistých místech, je žádoucí rychlé vyschnutí asimilačních orgánů. Spolu se vzorky je nutno zajistit i potřebné průvodní údaje – lesní správa, polesí, porost, stanovištní a taxační data. Zejména u lesních kultur je možno vytvářet již při sběru směsné vzorky z velkého počtu jedinců. Sběr listů (stejný počet z jednotlivých individuí) či jehlic (nejlépe 1 - 3 letorosty, stejný počet z jedince) je prováděn přímo do čistého, nejlépe nového prodyšného papírového sáčku. Vzorky jsou ihned dopraveny do laboratoře, nebo rychle vysušeny. Je nutno zaznamenat rovněž údaje o původu.

Minimální hmotnost čerstvého vzorku by měla dosahovat asi 80 - 100 g, aby po jeho úpravě bylo k dispozici alespoň 5 - 10 g suchého (105 ^oC) materiálu. Pro analýzy je opět nutno vybrat akreditované laboratoře, pracující standardními metodami. Kromě laboratoří lesnických institucí jsou vhodné i zemědělské agrochemické laboratoře, pracující často operativněji a rychleji.

K vyhodnocení výsledků je možno využít řady vyhodnocovacích tabulek. Přitom lze vyjít z porovnání aktuálního obsahu bioelementů s hodnotami limitními, indikujícími deficit dané živiny. K dispozici je řada tabulek, poměrně přesně uvádějících limitní hodnoty a do jisté míry i rozmezí optima. Jednotlivé tabulky se mohou lišit v hodnotách obsahů různých živin, při volbě tabulky lze vycházet z podobnosti přírodních podmínek v oblasti jejich vypracování a předpokládaného využívání.

a) makroelementy

b) mikroelementy

a) makroelementy (%)

a) mikroelementy (ppm, mg/kg)

a) makroelementy (%)

a) mikroelementy (%, ppm)

Pozn: X - předběžné stanovení stupňů

Kromě absolutních hodnot obsahu jednotlivých živin je důležitý i jejich vzájemný poměr. Například pro dobrý růst lesních dřevin je vyžadován vyrovnaný příjem dusíku a síry v poměru 10:1 pro zajištění bezproblémové syntézy proteinů. Názornou srovnávací metodu vyvinuli v Rakousku, podstatou je grafické porovnání aktuálních a limitních obsahů zvolených živin. Podle počtu porovnávaných živin se zvolí počet os, které vycházejí ze společného středu a tvoří tak paprsky ve vrcholech úhlů příslušných pravidelných n-úhelníků. Na ně se ve stejné jednotkové vzdálenosti umístí hodnoty limitní = 100 %. Při volbě například základních makroelementů (N, P, K, Ca, Mg) tak vznikne pravidelný pětiúhelník, kde osy vycházejí ze středu a v místech vrcholů jsou v relativním měřítku hodnoty limitních obsahů. Nyní se na tyto osy vynese v relativní hodnotě aktuální obsah jednotlivých živin. Vzniklý útvar pak ukáže nejen to, zda jsou obsahy jednotlivých živin v oblasti deficitu či dostatku, ale jeho případné odchylky od pravidelného tvaru odhalí i disproporce ve výživě.

Bergmann, W.: Ernährungsstörungen bei Kulturpflanzen. Jena, G. Fischer 1988. 762 s.

Hofmann, G. - Krauss, H.H.: Die Ausscheidung von Ernährungsstufen für die Baumarten Kiefer und Buche auf der Grundlage von Nadel- und Blattanalysen und Anwendungsmöglichkeiten in der Überwachung des ökologischen Waldzustandes. Sozialistische Forstwirtschaft, 38, 1988, č. 9, s. 272 - 27.

Kolektiv: Entnahme von Bodenproben aus Waldbeständen für die chemische Analyse. Allg. Forstzeitschrift, 45, 1985, č. 43, s. 1172.

Ledinský, J.: Hnojení sazenic v lesních školkách průmyslovými hnojivy. Bulletin TEI, série Pěstování, č. 2/87. Jíloviště-Strnady, VÚLHM 1987. 10 s.

d) obsah celkového dusíku